Deliberativní praxe: Cesta k cílenému zlepšování terapeutických dovedností

Několik let ve své praxi používám nástroj na zaznamenávání terapeutické zpětné vazby Deepsy, který mě přivedl ke konceptu deliberativní praxe. Protože je to pro mě klíčový a velmi intuitivní přístup, rozhodla jsem se ho ve své mentoringové praxi aktivně podporovat. Níže najdete základní informace o tom, co to vlastně znamená vést "záměrnou" praxi.

V psychoterapeutické komunitě se čím dál více mluví o tom, že „více praxe“ nutně neznamená „lepší praxe“. V mnoha oblastech lidské činnosti – od hudby přes sport až po medicínu – bylo opakovaně prokázáno, že samotné roky zkušeností nezaručují vyšší úroveň mistrovství. Totéž platí i pro terapii. Výzkumy Scotta D. Millera a Daryla Chowa přinášejí důležité poznatky o tom, jak se terapeuti a terapeutky mohou skutečně zlepšovat – a tím zásadně ovlivňovat výsledky své práce. Klíčovým konceptem v tomto směru je deliberativní praxe (deliberate practice).

Co je deliberativní praxe?

Deliberativní praxe je systematický, cílený způsob rozvoje dovedností založený na zpětné vazbě, opakování a záměrném tréninku v konkrétních oblastech, kde máme slabiny. Odlišuje se od běžné praxe tím, že nejde jen o rutinní vykonávání činnosti (např. vedení dalšího sezení), ale o soustředěnou práci na zlepšení specifických aspektů výkonu.

Scott Miller a jeho tým (např. v rámci International Center for Clinical Excellence) ukazují, že právě tato forma cíleného tréninku dělá rozdíl mezi „průměrnými“ a „výjimečnými“ terapeuty. Daryl Chow ve své disertaci (The First Kiss, 2014) analyzoval stovky hodin terapeutické praxe a identifikoval konkrétní oblasti, kde deliberativní praxe přináší největší posun.

Jak deliberativní praxe funguje v terapii?

1. Měření výsledků (feedback-informed treatment): Základem je pravidelné získávání zpětné vazby od klientů, například pomocí nástrojů jako ORS/SRS (Outcome Rating Scale / Session Rating Scale). Tyto nástroje umožňují identifikovat momenty, kdy dochází k poklesu aliance nebo stagnaci v pokroku.

2. Identifikace výzev: Terapeut/ka analyzuje konkrétní situace, kde se mu/jí nedaří dosahovat optimální změny – například u určitého typu klienta, v počátečních fázích terapie nebo při zvládání náročných emocí.

3. Malé, konkrétní cíle: Místo neurčitých ambicí jako „být lepší terapeut“ si terapeut/ka stanoví konkrétní dovednost ke zlepšení – např. rychleji rozpoznat pokles angažovanosti klienta, diferencovaněji reagovat na odpor, nebo zlepšit navazování kontaktu v úvodní fázi.

4. Cílený trénink: Následuje opakované cvičení těchto dovedností, často mimo přímou terapeutickou praxi – formou role-play, analýzy videí, supervize nebo tréninkových modulů. Důležitá je i práce s vlastní tolerancí k chybě a diskomfortu.

5. Zpětná vazba a úprava strategie: Úspěšnost tréninku se průběžně vyhodnocuje – opět na základě výsledků s klienty nebo supervizní zpětné vazby – a podle potřeby se upravuje další zaměření praxe.

Proč to není běžné?

Deliberativní praxe vyžaduje nejen disciplínu, ale i odvahu. Je nepohodlná, protože nás opakovaně konfrontuje s našimi limity. V kultuře, která často klade důraz na autenticitu a "být přítomen", může cílený trénink působit mechanicky nebo dokonce nevhodně. Ale právě díky této cílené nepohodlnosti může vést k radikálnímu profesnímu růstu.

Závěr

Věnovat se deliberativní praxi znamená uznat, že naše terapeutické schopnosti nejsou dané ani neustále rostoucí s věkem – ale že je můžeme rozvíjet cíleně, vědomě a s pokorou. Jak shrnuje Miller: „Talent nestačí. Bez záměrného tréninku zůstává potenciál nevyužit.“ A právě proto může být deliberativní praxe jedním z nejmocnějších nástrojů pro každého terapeuta či terapeutku, kteří chtějí jít dál než k profesní kompetenci – směrem k excelenci.